Zlobivá návštěva

Já nevím jak u vás, ale ONI mají fakt nápady jak malý koťata. To by se jedna umňoukala, kdyby je chtěla srovnat. Třeba nedávno. Že je to u nás jak v průchoďáku, to už jste si asi všimli. Letos jsme to zkusili vzít víc do pacek sami a hlídáme dvůr aspoň před vniknutím další záplavy koček, a musím nás pochválit, zatím víceméně úspěšně.

Abyste věděli, že to není jen tak, snaží se nám sem třeba občas nasáčkovat jeden mladej zrzek. Bydlí u sousedů ob jeden barák. Má dům sám pro sebe, a přesto leze k nám na dvůr, no chápete to? ONA teď na mě kouká se zdviženým obočím, jakože nesouhlas, já vám hned vysvětlím proč. Jo, na jeho dvoře je  každou chvilku někdo z nás, ale my můžem, víš? Nás je víc. Takže holt si občas, zvlášť takhle večer, odskočíme oddechnout někam kde není překočkováno. Hele roky tam byl ten dvůr prázdnej, a my si zvykli si tam v soukromí dáchnout, tak to se teď nemůžou divit, že jo. Však je tam zrzoun jen díky nám, protože jsme tak krásný a úžasný, až nevydrželi a pořídili si taky kočku, teda kocoura. Jen mu nějak nevysvětlili, že má zůstávat doma a nelízt k nám, takže mu to teď vysvětlujem my. Hlavně náš Tobiáš, ten si bere fakt úporně, že už není jediný zrzek široko daleko a jak tohohle potká, okamžitě mu to packově vysvětlí.

Tobiáš na hlídce
Tobiáš na hlídce

Pak sem chodí ještě jeden mladej černej kocour, s obojkem na krku, ale ten chodí až hodně pozdě v noci a většinou se s ním potkají až ONI, když jdou na noc zavírat. Ten se tady ale nezdržuje, většinou jen proběhne. Tuhle jsme se s ním náhodou potkali a on jen tak zvysoka mňouknul, že žrádlo venku nemáme, o pořádnou kočku tu nezavadit a tak co tady, a mazal dál. Tomu jsem jaksi moc nerozuměla, jak jako, o pořádnou kočku nezavadit? A já jsem vosk? A notabene ty dvě šmudly z dílny, ať už jsou jakýkoliv, mu taky nestačí? Cha. Taky mňoukal cosi o koťatech a o tom, že jak tak kouká, od nás se jich nedočká, což má pravdu. Asi bude momentálně zavostalej, protože neví, že chytrý kočky jsou už emancipovaný a žádnej kocour je nebude držet u plotny a u koťat. To by se jim líbilo. Užít si a pryč, nechat vše na kočkách a nestarat se, však šmudla z dílny by vám mohla vyprávět. Jak ta je ráda, že to s JEJICH pomocí zvládla a o další koťata už nestojí ani omylem.

Ale já jsem se ve svém svatém rozhořčení dostala hodně daleko od toho, co jsem vám vlastně chtěla napsat. Protože kočičí návštěvy, ty my – jak vidíte – jakž takž zvládáme, ale ty jejich lidský, to je občas dílo. Melipaní s Melipsem jsme ustáli s hvězdičkou. Šílený Donnyštěně zpacifikoval Čeněk, takže to už si fakt dává velkej bacha na to, jak se u nás chovat. Ale lidi? Jak máme vychovávat lidi, no?

Když k nám přijela poslední návštěva, nevypadala vůbec nebezpečně. Voněla kočkou. Podezřelé sice bylo, že jen jednou, ale to jsme jí spíš připisovali k dobru. Zezačátku se moc se neprojevovala, jen vykřikovala něco o tom, že je skoro uvařená a strávila hodně času pod sprchou. Spala dole v obýváku a je fakt, že kluci trošku vyzkoušeli, co vydrží – ale to oni dělaj každýmu. No co co co, Čenda se jí jen jednou proběhl po polštáři – hele výmluva, že polštář je malinkej sotva na její hlavu neobstojí – vešel se na něj Čenda? Vešel. Šlápl jí na hlavu? Nešlápl. Může za to, že se lekla? Nemůže. Vždyť předtím varovně mňoukl! Tobiáš zas vyzkoušel její výdrž tím, že škrábal nad ránem na dveře – a to on umí moc dobře, to mu fakt jde. Jája jen použil záchodek – a to udělal správně, protože na to přece záchodky jsou, že jo. Dobře, já vím, že Jája je takový chodicí chemický Alí, ale s tím holt musí návštěvy počítat. Barbušák nebyl doma, takže měla krásně celou postel pro sebe – to by jiný návštěvy mohly vyprávět, jak se umí Barbušák roztahovat. A já, já byla naprosto příkladná, vůbec jsem dole v noci nebyla, hezky vzorně jsem spala s NIMA nahoře, tak fakt nevím, čím jsem si zasloužila to, co se mnou návštěva pak druhý den prováděla.

Čenda společensky konverzuje...
Čenda společensky konverzuje…

To už se totiž návštěva asi odvařila a začaly jí napadat nápady. Začala to ONA tím, že když už je jednou doma, je dobrý světlo venku a současně jsou venku i kočky, mohla by fotit. A vytáhla foťák, což je přístroj, který my moc nemusíme, většinou, jak se zablýskne čočka, mizíme v dáli. ONA už je s tím celkem smířená, cvakne pár fotek sem, pár tam, občas se něco zadaří, většinou ne, ale ONA je v tomhle poměrně fatalistická a moc to neprožívá. Jo návštěva, to bylo jiný kafe. Prej – hele, to se dělá jinak, chceš mít nafocenej pěknej kočičí kouk? A pak už jen ONA zírala jak jojo, jak mě návštěva popadla, zvedla pod předníma packama, takže jsem jí v ruce visela jak hadr na nádobí a prej – foť, foť, bude bezva kouk! ONA honem honem fotila, ale jestli si myslela, že bude mít nějaký super príma extra fotky, tak to se spletla. Zajedno jsem to vydržela jen chvilku – než jsem se vzpamatovala z toho leknutí, jak neuctivě se se mnou zachází, zadruhý ty kouky, co jsem JÍ do foťáku naházela, ty myslím určitě nečekala a zatřetí jsem tu návštěvu vysyčela a od tý doby měla u mě utrum. Na žádný Rozárko, kočičko, pojď sem, jsem už neskočila.

Ta potupa! Tohle se dělá hodné kočičce??
Ta potupa! Tohle se dělá hodné kočičce??

A taky jsme všichni tlapkou a tlamkou společnou a nerozdílnou napsali na tašku té zlobivé návštěvy vzkaz, ať si jí ta domácí kočka kouká trochu srovnat, že takhle by to teda nešlo. Protože s NIMA se asi fakt v tomhle domluvit nedokážeme, to bychom se, jak už jsem předeslala, asi umňoukali.

A počkáme si na to, až se tu tahle návštěva ještě někdy objeví. Uvidíme, jestli ji ta domácí kočka dokázala vychovat nebo ne…

No řekni, neumím koukat hezky i sama od sebe?
No řekni, neumím koukat hezky i sama od sebe?

 

8 komentářů u „Zlobivá návštěva“

  1. Mňouk, asi budu muset nastolit důkladný výchovný program, páč než jsem se dostala k Vašemu „dopisu“, už jsem visela na ruce s čočkou před čumákem. Prej: “ Kočičko má nejhodnější, tobě bylo beze mě určitě smutno.“ Čučela sem na ní jak blázen, a než jsem se vzpamatovala, byla sem taky zvěčněná.
    Klidně příště připiště do vzkazu Vaše zkušenosti s výchovou dvounohých, ráda se přiučím.

  2. Milá Rozárko… správně jsi udělala s tím vysyčením… co Tě má kdo tahat „jako kotě“, že jo :-)). To se prostě nedělá… Ale se divím, že ses nechala tak jako v pohodě chytit… To Matylda by provedla řádné odběry krve těm oněm :-)… Moc děkujeme za povídání a těšíme se na další… např. to slibované od Barbušky, vzkaž mu to prosím :-)

Napsat komentář