Jak šel čas… My a naše kočky. Díl I. – Tobiáš

Doposud jsem psala všechny kočičí texty jen z pohledu našich koček, ať už to byla Rozárka, Čeněk či Barbucha (o dvou malých pokusech Tobiáška ani raděj nemluvit). Myslím, že nazrál čas na to, abych se na dobu, kdy k nám přišly jednotlivé naše kočky, podívala i z lidského pohledu. A tak tu máme vyprávění první, o tom, jak naše rodina k Tobiášovi přišla a co to všechno přineslo…

Ke kočkám jsme přišli jak slepí k houslím. To jsme takhle jednou přijeli domů, unavení po pracovním víkendu. Než jsem stačila strčit klíč do dveří bytu, dveře se otevřely a moje, tehdy cca dvacetiletá dcera vykoukla zpoza dveří. Byla jsem unavená, tak mě vůbec nenapadlo hledat v tom něco víc. A ono v tom bylo něco víc. Asi tak 800 gramů zrzavých nadýchaných chlupů, z kterých koukala dvě modrá očka a dvě špičatá ouška.

A tím, aniž bych věděla, byl položen základní kámen k mé lásce ke kočkám a k mému soužití s kočkami. To zrzavé nadýchané klubíčko byl Tobiáš. Pocházel z jednoho venkovského dvorku kdesi ve středních Čechách. Tehdejší přítel mé dcery si tam byl vybrat kotě pro svou maminku a dcera tam jela s ním. A když uviděla malé zrzavé kotě, se zalepeným okem a nepříliš radostným osudem před sebou, nezaváhala. Paní byla ráda, že se kotěte zbavila, takže domů k nám přibyl malý zrzounek se zánětem v očích, svrabem v uších a nepříliš socializovaný, což jsem jako naprostý kočičí analfabet vůbec netušila.

Neměli jsme tehdy doma pro kotě vůbec nic, jen otevřený pelíšek, v kterém jej dcera přivezla, krabičku krmení, které dostala a pytlík kočičího písku. Když si dnes na tu neděli vzpomenu, musím se v duchu smát. Na naše bláhové představy, že kotě tedy nebude spát v posteli, že od toho má pelíšek, že kotě bude chodit na písek do koupelny, že se kotě bude mazlit a že vůbec bude celé vděčné za to, co má, vzaly brzy za své.  Tobiáš prozkoumal jeden pokoj, druhý pokoj, třetí pokoj, zjistil, že nemůže najít písek (sice jsme mu jej v koupelně ukázali, ale byt byl velký, rozlehlý a kotě se v něm zezačátku nevyznalo) a tak jsme uklízeli první loužičku. Ale taky poslední.  Druhý den jsme nakoupili záchodek, přepravku, jídlo, pořádný pelíšek, písek… prostě všechny propriety, co takové kotě potřebuje, Tobiáš absolvoval veterinární prohlídku, bylo mu zakapané očičko, dostali jsme kapky do uší a začal nám život s kočkou.

Jako každé malinké kotě – určitě neměl předepsaných 13 týdnů, to ani náhodou – byl úžasně zvědavý a úžasně hravý. Miloval provázky a kuličky. Pomalu dorůstal do svých velkých uší a my jen zírali, co energie má takové kotě. Jeho večerní trysky přes obývák, kdy jsme měli pocit, že klopí zatáčky po zdech a opěradle sedačky, nás vždycky pobavily.  Dodnes nesnáší přepravky a do té nově zakoupené jsme ho v podstatě nikdy nedostali. Zato se velmi rychle naučil nosit kšíry a tak jsme ho všude nosili nebo vozili na volno, na vodítku.

Učil nás, co je to, mít kočku.

Naučil nás, že jestli si myslíme, že věci nahoře na lince jsou před ním v bezpečí, tak že se pleteme.

Naučil nás, že jestli si myslíme, že si budeme hladit a chovat kočku jak máme my čas a chuť, tak že se pleteme.

Naučil nás, že jestli si myslíme, že bude spávat v předem určeném pelíšku, tak že se těžce pleteme. Vždyť jeho pelíšek je přece celý náš byt, tak co, ne?

Naučil nás, že nemáme věřit kočkám v reklamách, které by kupovaly kdeco. Koupili jsme to podle nich a Tobiáš z toho „kvalitního“ krmení dostal průjem jak bič. A tak jsem se naučila číst složení granulí a kapsiček a nevěřit kočkám, z televizní obrazovky na nás shlížejícím.

Naučil nás, že některé hračky pro kočky nejsou dobré ani pro tu kočku. A taky nás naučil, že nejvhodnější hračky pro kočky jsou naše – poměrně důležité – věci, jako flashky, mobily, brýle, klíče.

A hlavně nám ukázal, že domov bez kočky vlastně není vůbec úplný. Že teprve tehdy, když náš příchod přivítá malý, zrzavý, nahoru trčící ocásek, je příchod domů ta správná radost a to správné potěšení.

Dva roky jsme žili s kočkou jedinou, s Tobiášem, v bytě ve větším městě. Pak jsme se přestěhovali do domečku, a tam teprve začala ta správná kočičí jízda. I když, jak kdy a jak pro koho.

Ale o tom třeba zas až někdy příště.

18 komentářů u „Jak šel čas… My a naše kočky. Díl I. – Tobiáš“

  1. Jako dítě jsem vždy měla kočku, ale s touhle rozmazlenou velkokněžnou se nedají srovnat. Myslela jsem si, že o kočkách vím dost, ale tahle modrá bestie hravě prokázala, jak se mýlím. Je neuvěřitelně užvaněná, mlsná, poctou je už to, že se nechá pohladit (vzít na klín, pche, to nemyslíš vážně a vůbec buď ráda, že jdu s tebou spát a nevrť se a koukej mi udělat místo a zahřívat!). :-))) Zkrátka je milovaná celou rodinou.

  2. My jsme měli doma kočky vždycky, ale jen venkovní. „T“ jsem si pořídila jako první kočku bytovou a teprve pak jsem zjistila, že toho o kočkách zase tak moc nevím a musela jsem to rychle napravit. Přesně ty představy o nelezení na linku, nespaní v posteli…no, dnes už říkám, že bydlíme u svých koček. A vychovaly si nás moc hezky. http://veselykocour.cz/wp-content/plugins/wp-monalisa/icons/wpml_yes.gif

  3. My jsme tedy ,měli kočku odjakživa, jednu, pak dvě,ale teprve s Rendou jsem jich najednou měli pět. A to je teprve jízda, někdy by je člověk nejradši vyvěsil za oháňku do průvanu, ale jindy jsou tak úžasně vnímavé a potěší, že člověk je nevymění ani za dovolenou na Maledivách. :-D

Napsat komentář